Příkladmo lze uvést, že újma poškozeného bude odlišná v situaci, kdy je v režimu ústavní výchovy jeho osobní svoboda omezena striktněji, než když má ústavní výchova režim mírnější. Stejně tak u práva na rodinný život bude toto narušeno jinak u poškozeného, který bude realizovat volnější režim ústavní výchovy v místě bydliště svého rodiče nebo rodičů, se kterými by jinak trávil svůj volný čas a jejichž vzájemné styky nebudou realizací ústavní výchovy výrazně omezeny, a jinak bude narušeno v případě, kdy se ústavní výchova realizuje v místě vzdáleném bydlišti rodičů, které „právo být spolu“ (více k obsahu tohoto práva ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod číslem 31/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) téměř vylučuje.

Krátké shrnutí skutkového stavu:

Na základě stanovení ústavní výchovy a umístění žalobce do dětského domova na nepřiměřeně dlouhou dobu se jeho rodiče dovolávali na Ministerstvo spravedlnosti o náhradu nemajetkové újmy v penězích. Krajský soud v Praze sice, konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce na soudní ochranu a uložil Ministerstvu spravedlnosti nahradit žalobcům náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobců na přiměřené zadostiučinění za újmu utrpěnou jimi tím, že nebyla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu (26 C 124/2010 – 56) zrušena ústavní výchova žalobce, která (podle žalobců) nezákonně trvala nejméně od právní moci uvedeného rozsudku (16. 6. 2008) do jejího ukončení (6. 2. 2009), čímž došlo k narušení práva žalobců „na respektování rodinného života spočívající v dalším pobytu žalobce v dětském domově, díky čemuž došlo k rozdělení rodiny, jejíž členové se nemohli těšit ze své vzájemné společnosti“, a v případě žalobce i k porušení práva na osobní svobodu.

Žalobci podali dovolání i proti rozsudku krajského soudu, stým, že soud se měl zabývat i otázkou, zda mělo dojít k ukončení ústavní výchovy žalobce již dnem, kdy o ní rozhodoval Krajský soud v Praze, tj. dne 27. 5. 2008, a to v návaznosti na zodpovězení otázky, zda je zajištění docházky do učiliště dostatečným důvodem pro trvání ústavní výchovy. Teprve od odpovědi na tuto otázku lze odvíjet formu a popřípadě i výši žalobcům poskytnuté satisfakce. Stejně Nejvyšší soud konstatoval, že se konečné rozhodnutí neobejde bez zodpovězení otázek, v čem konkrétně představovala ústavní výchova v rozhodném období omezení osobní svobody žalobce a v čem konkrétně byli žalobci omezeni v realizaci svého práva na rodinný život oproti tomu, kdyby nad žalobcem ústavní výchova nařízena nebyla. Protože se odvolací soud výše uvedenými otázkami nezabýval, Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Klíčová slova
konstatování porušení práva, stanovení výše přiměřeného  zadostiučinění, způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě, nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, způsob odškodnění nemajetkové újmy, poškozeným utrpěnou újmu považovat za nepatrnou, zadostiučinění poskytnuté v penězích