Archív značiek: cz

Důsledek diktátu dominantního nájemce při podílovém spoluvlastnictví

V posuzovaném případě (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně) v poměrech předmětného letiště existuje omezený počet subjektů na straně pronajímatelů i nájemců a z důvodu zastavění pozemků stavbami nájemců není pravděpodobné, aby na tento trh vstoupil nový subjekt. Je tudíž těžko představitelné, že by nájemcům pozemků pod letištěm konkuroval jiný subjekt, který by nabízel vlastníkům pozemků lepší podmínky. Rovněž absurdní je představa, že by vlastníkům pozemků pod letištěm mohl být reálnou konkurencí vlastník pozemků sousedících s areálem letiště. Protože se na pozemcích nacházejí letištní budovy a zpevněné plochy, žádný z nájemců nemá jinou možnost, než si pronajmout určitý pozemek (na kterém se nachází určitá část letiště) právě od určitého konkrétního pronajímatele (vlastníka předmětného pozemku). Žádný z pronajímatelů nemá jinou možnost (vzhledem k absenci námitky neoprávněnosti staveb na pozemcích žalobců lze usuzovat na jejich oprávněnost), než pronajmout své pozemky určitému nájemci, a to tomu, jehož stavby se na předmětném pozemku nacházejí, resp. s nimi funkčně souvisejí. Ani jedna ze stran vztahu tedy nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního. Při absenci tržního prostředí (vztahu nabídky a poptávky) tudíž neobstojí závěr odvolacího soudu, že by obvyklá výše nájemného, jakožto východisko pro určení bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci, mohla být určena toliko porovnáním hladiny nájemného, za něž jsou pronajímány okolní pozemky. Bude tudíž třeba zjistit, jaké nájemné by dovolatelé mohli dosáhnout, kdyby měli možnost svůj pozemek pronajmout subjektu odlišnému od vlastníka staveb, jimiž je pozemek zastavěn, neztráceje přitom ze zřetele ani hodnotu pozemků (ovšem s výhradou, že soudy při zjišťování výše obvyklého nájemného sledují ocenění užívacího práva a nikoliv užívané věci).

Krátké shrnutí skutkového stavu:
Veřejná obchodní společnost (žalovaná) užívala bez jakékoliv nájemní smlouvy , nebo bez jakéhokoliv právního důvodu pozemky na letišti , které byly v podílovém spoluvlastnictví žalobců. Předmětné pozemky užívala žalovaná zčásti výlučně a zčásti společně s dalšími subjekty , čímž vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení představující nájemné. Otázkou pro soudy však bylo stanovit výši obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase. Za tímto účelem byly vypracovaného čtyři znalecké posudky, které obsahovaly však odlišné názory. Až Nejvyšší soud rozsudkem rozhodl, že metoda pro určení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním předmětných pozemků zastavením letištěm v užívání subjektů odlišných od vlastníků těchto pozemků byla odvolacím soudem zvolena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ( § 237 odst. . 1 písm. C / os ř. . ). Nejvyšší soud zaujal názor, že obvyklé nájemné jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, musí být dáno vztahem nabídky a poptávky a odpovídat výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností. Je přitom nutno respektovat všechny specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání). Poměry, v nichž ani jedna ze stran vztahu nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního a v nichž o žádný pozemek a jeho nájemce neprobíhá soutěž, přitom z hlediska posouzení obvyklého nájemného nelze považovat za běžné. Za předeslané situace tedy obvyklá výše nájemného nemůže být určena za použití porovnávací metody, která je determinována deformovanou výší nájemného dosahovanou u pronajímatelů sousedících pozemků, kteří se tržně nechovají.

Klíčová slova:
bezdůvodné obohacení, peněžitá náhrada, ocenění užívacího práva, obvyklé nájemné, užívání věci, bezdůvodné obohacení

Kolaudační rozhodnutí po více než 20ti letech uznané za neplatné

Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nájemní smlouva o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991 je smlouvou uzavřenou ve smyslu § 397 odst. 1, 2 a násl. o. z. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Podle odvolacího soudu z daného ustanovení není možno dovozovat absolutní smluvní volnost stran ohledně dojednání způsobu užívání nemovitosti s tím, že ujednání o způsobu užívání nemovitosti musí být v souladu s § 85 zákona č. 50/1976 Sb. Zaujal názor, že pokud ujednání o užívání stavby bylo v rozporu s kolaudačním stavem stavby, jednalo se o ujednání nedovolené, a proto od počátku neplatné pro rozpor s ustanovením § 39 o. z. v tehdy platném znění. Odvolací soud ve shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravým účelem, k němuž žalovaní, resp. jejich právní předchůdci přenechali Ing. S. (dříve Č.) své nemovitosti do dočasného užívání, bylo provozování penzionu případně jiného ubytovacího zařízení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 311/2001 a sp. zn. 26 Cdo 2527/2009. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že smlouva současně uživatelce dávala právo k případnému provedení rekonstrukce objektu.

Skutkový stav:

Odvolací soud takto rozhodoval ve věci nárokům žalobkyně Mgr . KM , jako právní nástupkyni původní nájemkyně Ing . L. Č. . , proti žalovaným jako spolumajitelů nemovitostí , když podle tvrzení žaloby původní nájemkyně byla oprávněna k provedení rekonstrukce nemovitosti blíže uvedené v žalobě, jejiž hodnota se v důsledku investic provedení žalobkyní, zvýšila o žalovanou částku. Nájemkyně na základě smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor z roku 1991 zrekonstruovala nemovitost žalovaných a postavila penzion, přičemž nájem měl trvat do roku 2016. Po uplynutí sjednané doby nájmu se nájemkyně zavázala před předměty nemovitosti pronajímatelům Případně jejich právních nástupcům ve stavu , v jakém se bude nacházet , bez nároku na úhradu provedeného zhodnocení , pokud bylo provedeno , případně jiných nákladů , které nájemkyni vznikly. Smlouvou o postoupení pohledávky a o přistoupení k závazku ze dne 7. 6. 1999 vzal odvolací soud za prokázané, že Ing . LS (dříve Č. . ) tedy nájemkyně , postoupila žalobkyni svůj nárok vyplývající z ustanovení § 667 odst. . 1 o . z . , který pramenil z nájemní smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991 , která vlastníků i tak zažalovala o 43 930.000 Kč

V průběhu řízení však soudy přišli na to, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a proto žaloba neměla úspěch ani na jednom soudu.  Proto odvolací soud vyslovil, že ve smyslu § 104 zákona č. 50/1976 Sb. v tehdy platném znění je nutno vycházet z toho, že v době uzavření smlouvy ze dne 13. 11. 1991 se jednalo o stavbu kulturního domu, a tedy o stavbu pro školství a kulturu ve smyslu § 60 a násl. vyhl. č. 83/1976 Sb. v tehdy platném znění a nikoli o stavbu pro dočasné ubytování ve smyslu § 73 a násl. cit. vyhlášky. Dovodil, že předmětný objekt spolu s příslušejícími pozemky byl smlouvou ze dne 13. 11. 1991 přenechán žalovanými Ing. S. (dříve Č.) k užívání, jež bylo v té době rozporné se zákonem, a proto je třeba na tuto smlouvu pohlížet jako na neplatný právní úkon ve smyslu § 39 o. z.

Klíčová slova:
dojednání způsobu užívání nemovitostikolaudační stav stavbyprávo k případnému provedení rekonstrukce objektu,nedovolené ujednaníneplatné kolaudační rozhodnutí

Zásadní změna pro pojišťovny v SR s ČR při odškodňovaní nemajetkové újmy pozůstalých obětí z dopravních nehod

V souvislosti s probíhajícím soudním konáním na Slovensku byla Evropskému soudnímu dvoru (ESD) v Luxembursku předložena prejudiciální otázka, týkající se výkladu ustanovení zákona o povinném smluvním pojištění. Šlo o to, zda v případě usmrcení osoby při dopravní nehodě je pojišťovna povinna nahrazovat i nemajetkovou újmu pozůstalým oběti z povinného smluvního pojištění viníka nehody.

Došlo k tomu poté, kdy slovenská pojišťovna odmítla poskytnout předmětné plnění pozůstalým oběti proto, že „pojistná smlouva o PSP se podle ní nevztahuje na náhradu újmy podle § 13 Občanského zákoníku, neboť právo na náhradu takové újmy není kryto pojištěním podle slovenského zákona o PSP“.

I navzdory skutečnosti, že ztrátu svého bližního, jakožto člena rodiny, nikdy nenahradí peníze, náhrada snížení lidské důstojnosti člověka do také míry by měla být jednoznačně zaručena vnitrostátní legislativou. Hlavně pokud tento prostor vytváří slovenská zákonná úprava odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Uvedená myšlenka byla už dávno převedena do Směrnic Rady o aproximaci právních předpisů členských států, týkajících se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou motorovými vozidly a kontroly plnění povinnosti pojištění této odpovědnosti č. 72/166/EHS z 24. dubna 1972 (její další změny 84/5/EHS z 30. 12. 1983, 2005/14/ES z 11. 5. 2005 a 90/232/EHS z 14. 5. 1990), která byla pochopitelně stále vylepšovaná a co nejvíce přizpůsobovaná k posílení ochrany obětí dopravních nehod. Ve smyslu výkladu jednotlivých ustanovení směrnic, a hlavně s poukazem na jejich účel, je stanovena záruka ochrany pro jakoukoliv osobu oprávněnou k odškodnění následků nehody způsobené motorovými vozidly, ať už jde o škodu či nemajetkovou újmu, jestliže zásah do osobní integrity člověka může představovat nejen fyzické, ale i psychické trauma.

Proč tedy české pojišťovny nechtějí platit a proč soudy nevědí, zda jsou oprávněny přiznat pozůstalým obětí takovouto nemajetkovou újmu v penězích?

Co se týče Slovenska, chybičkou krásy může být neuspokojivá a sporná všeobecná úprava v slovenském Občanském zákoníku, který pojem nemajetková újma nedefinuje, ale ani blíže nespecifikuje možné případy jejího uplatnění. Ministerstvo spravedlnosti však hovoří o přípravách velké novely Občanského zákoníku, kromě jiného i v tomto směru. Dokončena má být do závěru roku 2014.

Aktuální úprava slovenského Občanského zákoníku, pokud jde o nemajetkové újmy:

Podle § 13 slovenského Občanského zákoníku „fyzická osoba má právo zejména dožadovat se, aby se upustilo od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby se odstranily následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nezdálo postačující zadostiučinění podle odstavce 1 hlavně proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích“.

Dosavadní úprava českého Občanského zákonníku umožnila vyplatit pozůstalých částkou 240.000 Kč, ale od 01.01.2014 nastala změna :

Podle § 2958 českého Občanského zákoníku „při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti“. Podle § 2959 českého Občanského zákoníku „při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti“.

ESD o prejudiciální otázce rozhodl dne 24. října 2013 tak,  že byl vydán rozsudek C-22/12 ve znění, že jednotlivá ustanovení směrnice se mají vykládat v tom smyslu, že povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla má pokrývat i náhradu nemajetkové újmy způsobené blízkým osobám obětí usmrcených při dopravní nehodě, pokud její náhradu na základě odpovědnosti pojištěného za škodu upravuje vnitrostátní právo uplatnitelné ve sporu ve věci samé. A protože odpovědnost pojištěného, která podle vnitrostátního soudu v tomto případě vyplývá z § 2959 Občanského zákoníku, vznikla na základě dopravní nehody a měla občanskoprávní povahu, nic nenasvědčuje, že se na tuto odpovědnost nevztahuje vnitrostátní hmotné právo odpovědnosti za škodu, na které odkazují uvedené směrnice.

Tento judikát uvedl na pravou míru výklad ustanovení zákona o povinném smluvním pojištění a poskytl konečně prostor pro uplatňování takových nároků v podobě nemajetkové újmy, o nichž mělo být už dávno rozhodováno nejen u nás, ale i v ostatních členských státech a vydavané rozsudky ako například v  Německu vyčíslili před několika lety hodnotu života až na 1,2 milionu eur.

A pokud jde o závaznost rozsudku Evropského soudního dvora pro SR a ČR? Ten je závazný ode dne vyhlášení nejen pro soud, který podal prejudiciální otázku, ale i pro soudy, které budou rozhodovat ve stejné věci o opravných prostředcích. Je logické, že pro další takovéto případy rozsudek zavazuje všechny soudy členských států „pro futuro“.

V konečném důsledku, v případě nároku na nemajetkovou újmu pozůstalých oběti dopravní nehody, ji bude možno uplatňovat soudní cestou i navzdory dosavadní slovenské a české úpravě v občanském zákoníku. Její výšku však může schválit pouze soud. Pojišťovna bude povinna uhradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši uvedené v rozsudku soudu, a to z povinného smluvního pojištění viníka nehody. Uvidíme tedy, zda se judikatura slovenských a českých soudů v tomto směru změní, a bude se konečně přihlížet k pozůstalým, kteří ztratili svého blízkého příbuzného, což způsobuje neodstranitelný a trvalý zásah do jejich práva na rodinný život, a nebo raději pojišťovny zvýší pojistné!

Předčasné ukončení leasingu a otázka platnosti plné moci udělené k leasingové smlouvě vedle uplatnění pojistného plnění ze škodné události od pojišťovny

S ohledem na závislost právního vztahu zastoupení leasingového pronajímatele leasingovým nájemcem na právním vztahu z leasingové smlouvy, je nutno uzavřít, že odstoupením od leasingové smlouvy leasingovým pronajímatelem došlo i k zániku závazku právního vztahu leasingového nájemce zastupovat vlastníka věci (leasingového pronajímatele) při vyřizování případných pojistných a škodných událostí. Při zániku leasingové smlouvy bylo povinností leasingového pronajímatele, který od smlouvy odstoupil, jednat nadále ve věci pojistné události sám. Z povahy závazku nelze dovodit, že by po zániku leasingové smlouvy byl bývalý leasingový nájemce povinen dále zastupovat vlastníka věci, tedy žalobkyni, jako bývalou leasingovou pronajímatelku.

Krátké shrnutí skutkového stavu:
Leasingová společnost ( žalobkyně ) ukončila leasingovou smlouvu s nájemcem ( žalovaným ) pro nepravidelné splácení a žalovanému předmět leasingu odebrala těsně po tom, jak se stala škodná událost , kterou nájemce nezavinil. Nájemce mezi vznikem škodné události a ukončením leasingové smlouvy stihl nahlásit pojistnou událost pojišťovně a objednat auto na prohlídku . Po ukončení smlouvy však nájemce považoval i ukončení “ plné moci k zastupování při vyřizování případných pojistných a škodných událostí “ a proto už s pojišťovnou dále nekomunikoval . Leasingová společnost zase považovala plnou moc za platné a počítala s tím, že nájemce jako žalovaný dokončí uplatňování pojistného plnění u pojišťovny.
Žalovaný nezaplatil žalobkyni požadovanou částku konečného vyúčtování leasingu a bránil se tím , že žalobkyně v souladu s leasingovou smlouvou nezapočetla ve prospěch žalovaného částku odpovídající pojistný plnění, na které by žalobkyně jako pojištěná měla právo na základě poistné smlouvy.
Prvoinstanční soud i soud druhého stupně ve svých rozhodnutích dávali za pravdu leasingové společnosti , ale Nejvyšší soud ČR tato tvrzení vyvrátil a zrušil jejich rozhodnutí.

 

Dítě v dětském domově neoprávněně dlouho – rozdělení rodiny a stanovení přiměřeného finančního zadostiučinění

Příkladmo lze uvést, že újma poškozeného bude odlišná v situaci, kdy je v režimu ústavní výchovy jeho osobní svoboda omezena striktněji, než když má ústavní výchova režim mírnější. Stejně tak u práva na rodinný život bude toto narušeno jinak u poškozeného, který bude realizovat volnější režim ústavní výchovy v místě bydliště svého rodiče nebo rodičů, se kterými by jinak trávil svůj volný čas a jejichž vzájemné styky nebudou realizací ústavní výchovy výrazně omezeny, a jinak bude narušeno v případě, kdy se ústavní výchova realizuje v místě vzdáleném bydlišti rodičů, které „právo být spolu“ (více k obsahu tohoto práva ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod číslem 31/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) téměř vylučuje.

Krátké shrnutí skutkového stavu:

Na základě stanovení ústavní výchovy a umístění žalobce do dětského domova na nepřiměřeně dlouhou dobu se jeho rodiče dovolávali na Ministerstvo spravedlnosti o náhradu nemajetkové újmy v penězích. Krajský soud v Praze sice, konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce na soudní ochranu a uložil Ministerstvu spravedlnosti nahradit žalobcům náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobců na přiměřené zadostiučinění za újmu utrpěnou jimi tím, že nebyla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu (26 C 124/2010 – 56) zrušena ústavní výchova žalobce, která (podle žalobců) nezákonně trvala nejméně od právní moci uvedeného rozsudku (16. 6. 2008) do jejího ukončení (6. 2. 2009), čímž došlo k narušení práva žalobců „na respektování rodinného života spočívající v dalším pobytu žalobce v dětském domově, díky čemuž došlo k rozdělení rodiny, jejíž členové se nemohli těšit ze své vzájemné společnosti“, a v případě žalobce i k porušení práva na osobní svobodu.

Žalobci podali dovolání i proti rozsudku krajského soudu, stým, že soud se měl zabývat i otázkou, zda mělo dojít k ukončení ústavní výchovy žalobce již dnem, kdy o ní rozhodoval Krajský soud v Praze, tj. dne 27. 5. 2008, a to v návaznosti na zodpovězení otázky, zda je zajištění docházky do učiliště dostatečným důvodem pro trvání ústavní výchovy. Teprve od odpovědi na tuto otázku lze odvíjet formu a popřípadě i výši žalobcům poskytnuté satisfakce. Stejně Nejvyšší soud konstatoval, že se konečné rozhodnutí neobejde bez zodpovězení otázek, v čem konkrétně představovala ústavní výchova v rozhodném období omezení osobní svobody žalobce a v čem konkrétně byli žalobci omezeni v realizaci svého práva na rodinný život oproti tomu, kdyby nad žalobcem ústavní výchova nařízena nebyla. Protože se odvolací soud výše uvedenými otázkami nezabýval, Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Klíčová slova
konstatování porušení práva, stanovení výše přiměřeného  zadostiučinění, způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě, nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, způsob odškodnění nemajetkové újmy, poškozeným utrpěnou újmu považovat za nepatrnou, zadostiučinění poskytnuté v penězích