Všetky príspevky Admin

Pracovný pomer dohodnutý na dobu určitú a nebezpečenstvo jeho prekvalifikácie

Jeden komentár

Jedným z pracovných pomerov, ktoré rozoznáva  Zákonník  práce z hľadiska doby trvania pracovného pomeru je pracovný pomer dohodnutý na dobu určitú. Dobu trvania pracovného pomeru dohodnutého na dobu určitú možno vymedziť viacerými spôsobmi:

1. časové určenie – uvedenie dátumu, konkrétneho dňa a mesiaca, na základe ktorého je nepochybne jasné, kedy doba určitá končí

2. určenie na základe objektívnej skutočnosti

  • Návratom zastupovanej zamestnankyne z materskej, rodičovskej dovolenky, z práceneschopnosti
  • Vykonaním práce, na ktorú bola zmluva uzatvorená

3. určenie vymedzením účelu, na ktorý sa zmluva uzatvára –  doba trvania určitých dohodnutých prác

4. určenie na základe iných konkrétnych dátumom neohraničených objektívne zistiteľných skutočností, ktoré nepripúšťajú pochybnosti o tom, kedy pracovný pomer na dobu určitú skončí uplynutím doby určitej.

Zákonník práce stanovuje dobu trvania pracovného pomeru na dobu určitú maximálne na 2 roky, s možnosťou predĺženia alebo opätovného dohodnutia v rámci 2 rokov bez vecného dôvodu najviac dvakrát. Vecný dôvod je potrebný vtedy, ak zamestnávateľ predlžuje, príp. opätovne uzatvára pracovnú zmluvu na dobu určitú viac než dvakrát v rámci 2 rokov alebo predlžuje alebo opätovne uzatvára pracovnú zmluvu na dobu určitú s prekročením hranice 2 rokov.

Ako vecné dôvody tvoriace výnimku z tejto hranice zákon pripúšťa :

  • Zastupovanie zamestnankyne počas materskej dovolenky,
  • zastupovania zamestnanca počas rodičovskej dovolenky,
  • zastupovania zamestnanca počas dovolenky bezprostredne nadväzujúcej na materskú dovolenku alebo rodičovskú dovolenku,
  • zastupovanie zamestnanca počas dočasnej pracovnej neschopnosti
  • zastupovania zamestnanca, ktorý bol dlhodobo uvoľnený na výkon verejnej funkcie alebo odborovej funkcie,
  • vykonávania prác, pri ktorých je potrebné podstatne zvýšiť počet zamestnancov na prechodný čas nepresahujúci osem mesiacov v kalendárnom roku,
  • vykonávania prác, ktoré sú závislé od striedania ročných období, každý rok sa opakujú a nepresahujú osem mesiacov v kalendárnom roku (sezónna práca),
  • vykonávania prác dohodnutých v kolektívnej zmluve.

Tento vecný dôvod na predĺženie alebo opätovné dohodnutie pracovného pomeru je potrebné presne uviesť v pracovnej zmluve.

 

Prekvalifikácia pracovného pomeru dohodnutého na dobu určitú na pracovný pomer dohodnutý na neurčitý čas

Príčiny prekvalifikácie:

1. Pracovná zmluva uzatvorená na dobu určitú musí byť vyhotovená písomne, inak by mohlo dôjsť k prekvalifikácii pracovného pomeru na dobu neurčitú.

2. Rovnaký následok by spôsobila aj absencia vecného dôvodu pri predĺžení, príp. pri opätovnom dohodnutí doby určitej nad 2 roky.

3. Nesprávne uvedené vymedzenie trvania doby určitej môže spôsobiť prekvalifikáciu na dobu neurčitú.

R 19/04, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.05.2003, sp. zn. 21 Cdo 2372/2002

„Nebyla-li dohodnutá doba trvání pracovního poměru sjednána přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let, dobou trvání určitých prací nebo jinou objektivně zjistitelnou skutečností, ale tak, že předpokládá a současne umožňuje, aby tato doba skončila na základě skutečnosti, jež nastane z vůle jen jednoho účastníka pracovního poměru, je ujednání o době trvání pracovního poměru neplatné a pracovní poměr mezi účastníky je třeba považovat za uzavřený na dobu neurčitou.“

4. Ak zamestnanec po uplynutí doby určitej pokračuje vo výkone práce s vedomím zamestnávateľa, pracovný pomer na dobu určitú sa mení na pracovný pomer na neurčitý čas, ak sa zamestnávateľ so zamestnancom nedohodne inak. K prekvalifikácii pracovného pomeru v tomto prípade dôjde vtedy, ak zamestnávateľ vedel o ďalšom výkone práce a výslovne a nepochybne nedal najavo, že s ďalším pokračovaním v práci tohto zamestnanca nesúhlasí. Odwiedź naszą stronę internetową bestes online casino.

21 Cdo 2080/2001 (SJ 8/2003) „Pre pojem s vedomím zamestnávateľa stačí, ak je práca vykonávaná čo i len s vedomím nadriadeného zamestnanca.“

Skončenie pracovného pomeru dohodnutého na dobu určitú

  • uplynutím doby určitej

Pred uplynutím doby určitej:

  • dohoda o skončení pracovného pomeru
  • výpoveď
  • okamžité skončenie pracovného pomeru
  • skončenie v skúšobnej dobe
  • smrť zamestnanca

Rada na záver: Pri skončení pracovného pomeru uplynutím doby určitej, pre zabezpečenie lepšej istoty zamestnávateľa a tiež z dôvodu požiadaviek zo strany inšpektorátov práce počas ich inšpekcií, je dobré  mať písomný dôkaz o tom, že skončenie pracovného pomeru uplynutím doby určitej bolo zamestnancovi preukázateľne oznámené.

JUDr. Gabriela Gurinová

Důsledek diktátu dominantního nájemce při podílovém spoluvlastnictví

Vložiť komentár

V posuzovaném případě (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně) v poměrech předmětného letiště existuje omezený počet subjektů na straně pronajímatelů i nájemců a z důvodu zastavění pozemků stavbami nájemců není pravděpodobné, aby na tento trh vstoupil nový subjekt. Je tudíž těžko představitelné, že by nájemcům pozemků pod letištěm konkuroval jiný subjekt, který by nabízel vlastníkům pozemků lepší podmínky. Rovněž absurdní je představa, že by vlastníkům pozemků pod letištěm mohl být reálnou konkurencí vlastník pozemků sousedících s areálem letiště. Protože se na pozemcích nacházejí letištní budovy a zpevněné plochy, žádný z nájemců nemá jinou možnost, než si pronajmout určitý pozemek (na kterém se nachází určitá část letiště) právě od určitého konkrétního pronajímatele (vlastníka předmětného pozemku). Žádný z pronajímatelů nemá jinou možnost (vzhledem k absenci námitky neoprávněnosti staveb na pozemcích žalobců lze usuzovat na jejich oprávněnost), než pronajmout své pozemky určitému nájemci, a to tomu, jehož stavby se na předmětném pozemku nacházejí, resp. s nimi funkčně souvisejí. Ani jedna ze stran vztahu tedy nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního. Při absenci tržního prostředí (vztahu nabídky a poptávky) tudíž neobstojí závěr odvolacího soudu, že by obvyklá výše nájemného, jakožto východisko pro určení bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci, mohla být určena toliko porovnáním hladiny nájemného, za něž jsou pronajímány okolní pozemky. Bude tudíž třeba zjistit, jaké nájemné by dovolatelé mohli dosáhnout, kdyby měli možnost svůj pozemek pronajmout subjektu odlišnému od vlastníka staveb, jimiž je pozemek zastavěn, neztráceje přitom ze zřetele ani hodnotu pozemků (ovšem s výhradou, že soudy při zjišťování výše obvyklého nájemného sledují ocenění užívacího práva a nikoliv užívané věci).

Krátké shrnutí skutkového stavu:
Veřejná obchodní společnost (žalovaná) užívala bez jakékoliv nájemní smlouvy , nebo bez jakéhokoliv právního důvodu pozemky na letišti , které byly v podílovém spoluvlastnictví žalobců. Předmětné pozemky užívala žalovaná zčásti výlučně a zčásti společně s dalšími subjekty , čímž vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení představující nájemné. Otázkou pro soudy však bylo stanovit výši obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase. Za tímto účelem byly vypracovaného čtyři znalecké posudky, které obsahovaly však odlišné názory. Až Nejvyšší soud rozsudkem rozhodl, že metoda pro určení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním předmětných pozemků zastavením letištěm v užívání subjektů odlišných od vlastníků těchto pozemků byla odvolacím soudem zvolena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ( § 237 odst. . 1 písm. C / os ř. . ). Nejvyšší soud zaujal názor, že obvyklé nájemné jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, musí být dáno vztahem nabídky a poptávky a odpovídat výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností. Je přitom nutno respektovat všechny specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání). Poměry, v nichž ani jedna ze stran vztahu nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního a v nichž o žádný pozemek a jeho nájemce neprobíhá soutěž, přitom z hlediska posouzení obvyklého nájemného nelze považovat za běžné. Za předeslané situace tedy obvyklá výše nájemného nemůže být určena za použití porovnávací metody, která je determinována deformovanou výší nájemného dosahovanou u pronajímatelů sousedících pozemků, kteří se tržně nechovají.

Klíčová slova:
bezdůvodné obohacení, peněžitá náhrada, ocenění užívacího práva, obvyklé nájemné, užívání věci, bezdůvodné obohacení

Odmietnutie elektronického podania súdom aj napriek nálezu ústavného súdu

Vložiť komentár

Dovolací súd uvádza. že je predovšetkým vecou nositeľov práv, aby svoje práva bránili a starali sa o ne, lebo ich podcenením, či zanedbaním môžu o ne prísť. V súlade so zásadou, že právo patrí bdelým, pozorným, ostražitým, bedlivým („vigilantibus iura scripta sunt“), teda tým, ktorí sa aktívne a prezieravo zaujímajú o ochranu a výkon svojich práv, nespoliehajú sa na náhodu, predvídajú aj možnosti vzniku komplikovaných situácií sťažujúcich výkon práv a ich praktické uplatnenie, bolo práve na navrhovateľke, aby – najmä po „neprijatí“ jej návrhov podaných v roku 2006 v elektronickej podobe – uchovala pôvodné DVD, neuvážene sa ich nezbavila a nevystavila sa tým sama riziku, že v súčasnosti nevie súdom hodnoverne a preukázateľne doložiť, konkrétne aký návrh na začatie konania podala v roku 2006.

Krátke zhrnutie skutkového stavu:
V náleze ústavný súd konštatoval, že navrhovateľka právne účinným spôsobom podala v roku 2006 návrh na začatie konania v elektronickej podobe a treba rešpektovať právne účinky, ktoré vyvolalo toto podanie. Malo ísť o DVD, na ktorom boli uložené viaceré návrhy navrhovateľky proti rôznym odporcom. Nález ale neobsahuje žiadny údaj o tom, konkrétne ktorých vecí a ktorých odporcov sa toto podanie týkalo. Navrhovateľka, ktorá 11. marca 2013 doručila súdu ďalší návrh (s dátumom vyhotovenia v roku 2006) na vydanie platobného rozkazu ukladajúceho protistrane povinnosť zaplatiť mu predmetnú sumu spolu s náhradou trov konania, ničím nedoložila, že podanie doručené súdu v roku 2013 je identické s tým podaním doručeným súdu na DVD nosiči v roku 2006, na ktoré sa vzťahuje nález a ním vyslovený príkaz ústavného súdu vychádzať z toho, že podanie bolo doručené s účinkami pôvodného doručenia. V danej procesnej situácii, v ktorej nič nepreukazovalo, že nález a príkaz ústavného súdu sa týka aj preskúmavanej veci (t. j. že na daných DVD nosičoch bol uloženýaj návrh navrhovateľky proti tomu, kto je uvedený v záhlaví tohto uznesenia dovolacieho súdu) a z ničoho nevyplývala totožnosť navrhovateľkou tvrdeného podania z roku 2006 s podaním z roku 2013, nemožno prvostupňovému ani odvolaciemu súdu vytýkať ako nesprávny procesný postup, pokiaľ: a/ vychádzali z toho, že v preskúmavanej právnej veci vyvolalo právne účinky podania návrhu na začatie konania to podanie, o urobení a obsahu ktorého nemožno mať pochybnosti – to znamená podanie doručené 11. marca 2013 súdu prvého stupňa (viď samotný rozsudok), a b/ nepostupovali tak, ako by postupovali v prípade, keby návrh na začatie konania bol podaný už v roku 2006 doručením takého návrhu, o urobení a obsahu ktorého nemožno mať žiadne pochybnosti.

K námietke, že prvostupňový aj odvolací súd popierajú totožnosť oboch podaní (z roku 2013 a 2006), i keď aj v roku 2013 akceptujú plnú moc z roku 2006, dovolací súd poukazuje na to, že o existencii a obsahu tejto plnej moci (na rozdiel od totožnosti návrhov na začatie konania z roku 2006 a 2013) nie sú pochybnosti. V preskúmavanej veci súdy mali a mohli rešpektovať príkaz vyplývajúci z nálezu ústavného súdu len vo vzťahu k tomu návrhu na začatie konania podanému v roku 2006, ktorého sa predmetný nález týkal. Z logiky veci potom vyplýva, že bolo na navrhovateľke, aby preukázala totožnosť návrhu podaného v roku 2006 v elektronickej podobe s návrhom podaným v písomnej podobe v roku 2013, čo sa nestalo.

Kľúčové slová:
poplatková povinnosť, návrh na začatie konania v elektronickej podobe, spojenie vecí na spoločné konanie, výzva na zaplatenie súdneho poplatku , zaplatenie peňažných súm, nepreukázanie tvrdenia o totožnosti návrhu na začatie konania, právne účinky podania návrhu na začatie konania, návrh podaný elektronickými prostriedkami, odmietnutie elektronického podania súdom, návrh uložený na DVD nosičoch, komplikované situácie sťažujúce výkon práv, nové podanie doručené s účinkami pôvodného návrhu

Kolaudační rozhodnutí po více než 20ti letech uznané za neplatné

Vložiť komentár

Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nájemní smlouva o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991 je smlouvou uzavřenou ve smyslu § 397 odst. 1, 2 a násl. o. z. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Podle odvolacího soudu z daného ustanovení není možno dovozovat absolutní smluvní volnost stran ohledně dojednání způsobu užívání nemovitosti s tím, že ujednání o způsobu užívání nemovitosti musí být v souladu s § 85 zákona č. 50/1976 Sb. Zaujal názor, že pokud ujednání o užívání stavby bylo v rozporu s kolaudačním stavem stavby, jednalo se o ujednání nedovolené, a proto od počátku neplatné pro rozpor s ustanovením § 39 o. z. v tehdy platném znění. Odvolací soud ve shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravým účelem, k němuž žalovaní, resp. jejich právní předchůdci přenechali Ing. S. (dříve Č.) své nemovitosti do dočasného užívání, bylo provozování penzionu případně jiného ubytovacího zařízení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 311/2001 a sp. zn. 26 Cdo 2527/2009. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že smlouva současně uživatelce dávala právo k případnému provedení rekonstrukce objektu.

Skutkový stav:

Odvolací soud takto rozhodoval ve věci nárokům žalobkyně Mgr . KM , jako právní nástupkyni původní nájemkyně Ing . L. Č. . , proti žalovaným jako spolumajitelů nemovitostí , když podle tvrzení žaloby původní nájemkyně byla oprávněna k provedení rekonstrukce nemovitosti blíže uvedené v žalobě, jejiž hodnota se v důsledku investic provedení žalobkyní, zvýšila o žalovanou částku. Nájemkyně na základě smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor z roku 1991 zrekonstruovala nemovitost žalovaných a postavila penzion, přičemž nájem měl trvat do roku 2016. Po uplynutí sjednané doby nájmu se nájemkyně zavázala před předměty nemovitosti pronajímatelům Případně jejich právních nástupcům ve stavu , v jakém se bude nacházet , bez nároku na úhradu provedeného zhodnocení , pokud bylo provedeno , případně jiných nákladů , které nájemkyni vznikly. Smlouvou o postoupení pohledávky a o přistoupení k závazku ze dne 7. 6. 1999 vzal odvolací soud za prokázané, že Ing . LS (dříve Č. . ) tedy nájemkyně , postoupila žalobkyni svůj nárok vyplývající z ustanovení § 667 odst. . 1 o . z . , který pramenil z nájemní smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991 , která vlastníků i tak zažalovala o 43 930.000 Kč

V průběhu řízení však soudy přišli na to, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a proto žaloba neměla úspěch ani na jednom soudu.  Proto odvolací soud vyslovil, že ve smyslu § 104 zákona č. 50/1976 Sb. v tehdy platném znění je nutno vycházet z toho, že v době uzavření smlouvy ze dne 13. 11. 1991 se jednalo o stavbu kulturního domu, a tedy o stavbu pro školství a kulturu ve smyslu § 60 a násl. vyhl. č. 83/1976 Sb. v tehdy platném znění a nikoli o stavbu pro dočasné ubytování ve smyslu § 73 a násl. cit. vyhlášky. Dovodil, že předmětný objekt spolu s příslušejícími pozemky byl smlouvou ze dne 13. 11. 1991 přenechán žalovanými Ing. S. (dříve Č.) k užívání, jež bylo v té době rozporné se zákonem, a proto je třeba na tuto smlouvu pohlížet jako na neplatný právní úkon ve smyslu § 39 o. z.

Klíčová slova:
dojednání způsobu užívání nemovitosti, kolaudační stav stavby, právo k případnému provedení rekonstrukce objektu,nedovolené ujednaní, neplatné kolaudační rozhodnutí

Krátkodobý nájom bytu od 1.5.2014

Jeden komentár

Od 01. mája 2014 je účinný nový zákon č. 98/2014 Z.z. o krátkodobom nájme bytu. Doposiaľ bol nájom bytu upravený v zákone č. 40/1964 Zb. , Občiansky zákonník v znení neskorších predpisov a to v ustanoveniach § 685 až § 714. Nový zákon o krátkodobom nájme bytu tak zavádza špeciálnu právnu úpravu nájmu bytu vo vzťahu k Občianskemu zákonníku. Zákon o krátkodobom nájme bytu má viaceré špecifiká oproti právnej úprave týkajúcej sa nájmu bytu uvedenému v Občianskom zákonníku. Krátkodobý nájom bytu môže trvať maximálne šesť rokov s tým, že nájomná zmluva v zmysle zákona o krátkodobom nájme bytu sa môže uzatvoriť na dobu určitú maximálne v trvaní dvoch rokov a možnosťou predĺženia najviac dvakrát o ďalšie dva roky.

Pre  aplikáciu zákona o krátkodobom nájme bytu na nájomný vzťah sa vyžaduje registrácia prenajímateľa u príslušného správcu dane v zmysle ustanovenia § 49a ods. 2 zákona č. 595/2003 Z.z. o dani z príjmov v znení neskorších predpisov a to v lehote do konca kalendárneho mesiaca po uplynutí mesiaca, v ktorom na území Slovenskej republiky prenajal nehnuteľnosť (okrem pozemku). Prenajímateľovi vzniká povinnosť preukázať nájomcovi splnenie registračnej povinnosti u príslušného správcu dane prenajímateľa.

Zákon o krátkodobom nájme bytu ďalej zavádza možnosť zmluvných strán nájomnej zmluvy dohodnúť sa na peňažnej zábezpeke za účelom zabezpečenia prípadných neskorších pohľadávok prenajímateľa vzniknutých z nezaplatenia nájomného alebo úhrad za plnenia poskytované s užívaním predmetného bytu a jeho príslušenstva; spôsobenej škody na byte alebo jeho zariadení alebo v súvislosti s inými pohľadávkami vzťahujúcimi sa na užívanie bytu. Zábezpeka nemôže byť vyššia ako trojnásobok mesačného nájomného a úhrad za plnenia poskytované s užívaním predmetného bytu.

Zákon o krátkodobom nájme bytu upravuje výpovedné lehoty pre výpoveď z krátkodobého nájmu bytu už od pätnásť dní, čo je oproti Občianskemu zákonníku výhodnejšia právna úprava, nakoľko výpovedná lehota pri nájomnej zmluve v zmysle Občianskeho zákonníka je tri mesiace. Rozdiel medzi oboma zákonmi je aj v začiatku plynutia výpovednej lehoty. Podľa zákona o krátkodobom nájme bytu začína výpovedná lehota plynúť dňom nasledujúcim po dni, v ktorom bola doručená výpoveď druhej zmluvnej strane. V zmysle Občianskeho zákonníka začína výpovedná lehota plynúť až prvým dňom mesiaca nasledujúceho po mesiaci, v ktorom bola výpoveď doručená.

Zákon o krátkodobom nájme bytu zavádza aj právo prenajímateľa zadržať hnuteľné veci nájomcu nachádzajúce sa v byte, ak nájomca byt nevyprace alebo neodovzdá prenajímateľovi po skončení nájmu. Podstatný rozdiel medzi oboma právnymi úpravami nájmu bytu je aj v podaní žaloby na súd súvisiacej so skončením nájmu, ako aj v účinku skončenia nájmu. Podľa zákona o krátkodobom nájme bytu má zmluvná strana právo uplatniť na príslušnom súde neplatnosť skončenia nájmu bytu v lehote dvoch mesiacov od dňa doručenia výpovede nájmu alebo odstúpenia od nájomnej zmluvy, pričom účinky právneho úkonu (výpovede alebo odstúpenia) nie sú podaním žaloby dotknuté. Podľa Občianskeho zákonníka môže nájomca uplatniť na príslušnom súde neplatnosť výpovede v lehote troch mesiacov od dňa doručenia výpovede, pričom účinky výpovede nastanú až po nadobudnutí právoplatnosti rozhodnutia, čo môže v slovenskej praxi znamenať jeden rok a viac.

Zákon o krátkodobom nájme bytu zavádza špeciálnu právnu úpravu nájmu bytov, pričom je nutné skonštatovať, že zákon o krátkodobom nájme bytu zavádza flexibilnejšie právne inštitúty do slovenského právneho poriadku oproti zastaralej právnej úprave v Občianskom zákonníku. Tento zákon je možné zmluvnými stranami  v praxi aplikovať, avšak za predpokladu, že si prenajímateľ splní svoju povinnosť voči príslušného správcovi dane v zákonom určenej lehote.

JUDr. Pavol Kollár, advokát
           www.judrkollar.sk

Kľúčové slová:
krátkodobý nájom bytu, nájomná zmluva, nájomná zmluva a peňažná zábezpeka nájmu, výpoveď z krátkodobého nájmu bytu, právo prenajímateľa zadržať hnuteľné veci nájomcu, neplatnosť skončenia nájmu bytu, výpoveď nájmu a odstúpenie od nájomnej zmluvy bytu

Možností prevodu vlastníctva poľnohospodárskej pôdy po 1.6.2014

Jeden komentár

Cieľom tohto príspevku je popísať zásadné legislatívne zmeny zavedené návrhom zákona o nadobúdaní vlastníctva poľnohospodárskeho pozemku a o zmene a doplnení niektorých zákonov . Predmetné zmeny sa týkajú podmienok prevodu vlastníctva poľnohospodárskej pôdy.

Slovensko si pri vstupe do Európskej únie v máji 2004 uplatnilo moratórium na predaj poľnohospodárskej pôdy cudzincom – fyzickým osobám na obdobie siedmich rokov s platnosťou do 30. 04.2011. V januári 2011 však došlo k predĺženiu moratória na nákup poľnohospodárskej pôdy cudzincami o ďalšie tri roky, do 30.04.2014.

V súčasnosti je pripravený návrh zákona o nadobúdaní vlastníctva poľnohospodárskeho pozemku a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Podľa dostupných informácií by predmetný návrh zákona mal byť schválený v máji tohto roku s účinnosťou od 01.06.2014. Predmetný zákon upravuje postup nadobúdania vlastníctva poľnohospodárskeho pozemku odplatným ako aj bezodplatným prevodom. Účelom predmetného zákona je, aby poľnohospodárske pozemky nadobúdali predovšetkým osoby, ktoré vykonávajú poľnohospodársku činnosť ako podnikanie, čím sa dosiahne zachovanie a ochrana poľnohospodárskej pôdy. Vzhľadom na vysokú pravdepodobnosť schválenia návrhu zákona Vám predkladáme v tomto článku úpravu prevodu poľnohospodárskej pôdy upravenej týmto návrhom zákona.

1.)
Zákon sa vzťahuje na odplatný alebo bezodplatný prevod poľnohospodárskeho pozemku, pričom poľnohospodárskym pozemkom nie je:

• Záhrada
• Pozemok v zastavanom území obce
• Pozemok mimo zastavaného územia obce, ak:

– je určený na iné ako poľnohospodárske využitie podľa osobitných predpisov,
– možnosť jeho poľnohospodárskeho využitia je obmedzená podľa osobitných predpisov,
– je jeho výmera menšia ako 2 000 m2,
– je priľahlý k stavbe, s ktorou svojím umiestnením a využitím tvorí funkčný celok.

2.)
V zmysle návrhu zákona je vlastník pozemku alebo iná oprávnená osoba, oprávnená previesť vlastnícke právo k poľnohospodárskemu pozemku bez obmedzení zavedených navrhovaným zákonom (ide o obmedzenie uvedené v bode 3 tohto článku), ak ide o prevod:

– osobe, ktorá vykonáva poľnohospodársku výrobu ako podnikanie najmenej tri roky pred dňom uzavretia zmluvy o prevode vlastníctva poľnohospodárskeho pozemku v obci, v ktorej sa poľnohospodársky pozemok nachádza,
– spoluvlastníkovi poľnohospodárskeho pozemku, ak ide o spoluvlastnícky podiel podľa osobitných predpisov,
– blízkej osobe podľa § 116 Občianskeho zákonníka (ide predovšetkým o príbuzného v priamom rade, súrodenca a manžela).

3.)
V prípade, že vlastník pozemku neprevádza vlastníctvo osobe uvedenej v bode 2 tohto článku je povinný postupovať nasledovne:

1. vlastník je povinný zverejniť ponuku na prevod vlastníctva poľnohospodárskeho pozemku najmenej na 15 dní v registri na webovom sídle Ministerstva pôdohospodárstva a rozvoja vidieka Slovenskej republiky.

1.1. V prípade, že ide o pozemok do 10 000 m2 vrátane musí vlastník túto ponuku zverejniť v rovnakom čase aj na úradnej tabuli v obci, kde sa poľnohospodársky pozemok nachádza a na úradných tabuliach v susedných obciach,

1.2. V prípade, že ide o pozemok nad 10 000 m2 musí túto ponuku zverejniť aj najmenej v jednom tlačenom periodiku s okresnou pôsobnosťou v okrese, kde sa poľnohospodársky pozemok nachádza, a ak také periodikum neexistuje, v periodiku s celoštátnou pôsobnosťou.

2. Nadobudnúť vlastníctvo k poľnohospodárskemu pozemku môže osoba (okrem osoby uvedenej v bode 2 tejto analýzy), ktorá má na území Slovenskej republiky trvalý pobyt alebo sídlo najmenej 10 rokov a vykonáva poľnohospodársku výrobu ako podnikanie najmenej tri roky pred dňom uzavretia zmluvy o prevode vlastníctva poľnohospodárskeho pozemku (ďalej len „Nadobúdateľ“).

3. Postup po zverejnení ponuky na prevod vlastníctva podľa ods. 1 tohto bodu je nasledovný:

a) ak po zverejnení ponuky na prevod vlastníctva prejaví záujem nadobúdateľ z obce, kde je ponúkaný poľnohospodársky pozemok evidovaný, má tento nadobúdateľ prednosť pred akýmkoľvek záujemcom, ktorý vykonáva poľnohospodársku výrobu v inej obci, ako v tej kde je poľnohospodársky pozemok evidovaný,

b) ak po zverejnení ponuky na prevod vlastníctva prejaví záujem nadobúdateľ zo susednej obce, a zároveň si neuplatní právo záujemca z obce, kde je pozemok evidovaný (podľa písmena a), má tento záujemca zo susednej obce prednosť pred záujemcom s iným miestom podnikania.

4. Ak žiadna z osôb uvedených v ods. 3 tohto bodu neprejaví o prevod vlastníctva poľnohospodárskeho pozemku ani sa neuskutoční prevod poľnohospodárskeho pozemku, môže prevádzajúci poľnohospodársky pozemok previesť na akúkoľvek inú osobu.

Záver:
Ako bolo poukázané v tejto analýze od 01.06.2014 by mal začať platiť v Slovenskej republike nový zákon o nadobúdaní vlastníctva poľnohospodárskeho pozemku, ktorý oproti súčasnému stavu umožní nadobudnutia vlastníckeho práva aj k poľnohospodárskemu pozemku cudzincom – fyzickým osobám. Jeho nadobudnutie však bude zložitejšie, pričom pri nadobudnutí vlastníctva k poľnohospodárskemu pozemku bude uprednostnený prvotne Nadobúdateľ uvedený v bode 3 ods. 2 tohto článku, z obce, kde je predmetný poľnohospodársky pozemok evidovaný. V prípade, že žiaden takýto Nadobúdateľ o nadobudnutie vlastníckeho práva k poľnohospodárskemu pozemku neprejaví záujem, poskytne vlastník pôdy nadobudnutie vlastníctva Nadobúdateľovi zo susednej obce. Až následne, ak ani takýto nadobúdateľ záujem neprejaví, je vlastník pôdy oprávnený previesť vlastnícke právo k poľnohospodárskemu pozemku na akúkoľvek inú osobu, bez ohľadu na jej sídlo, či bydlisko, ako aj bez ohľadu na to či ide o fyzickú alebo právnickú osobu. Na osoby uvedené v bode 2 tohto článku sa uvedené obmedzenia nevzťahujú.

V priebehu mája však bude obdobie, počas ktorého nebude nadobudnutie vlastníctva k poľnohospodárskemu pozemku osobitne regulované, nakoľko moratórium na predaj poľnohospodárskej pôdy cudzincom – fyzickým osobám uplynulo 30.04.2014 a uvedený zákon by mal začať platiť najskôr až 01.06.2014. Počas tohto obdobia bude možné nadobudnúť vlastníctvo k poľnohospodárskemu pozemku akoukoľvek osobou, bez ohľadu na jej sídlo, či bydlisko, a to bez potreby zverejňovania ponuky na predaj pozemku.

Z hľadiska ústavnoprávnej ochrany vlastníckeho práva a najmä jednej z jeho zložiek a to disponovanie s vecou, predmetom vlastníctva, je navrhnutá právna úprava značne otázna. Nakoľko tento zákon zásadne a nad mieru potreby ochrany verejného záujmu zasahuje do práv vlastníka, čas ukáže životnosť tejto novej právnej úpravy.

Advokátska kancelária VASIĽ, ŠIMONOVIČ & partners, s.r.o.
JUDr. Martin Vasiľ, advokát a konateľ
Kuzmányho 29, 040 01 Košice
http://www.vasillegal.eu/o-nas/

Kľúčové slová:
poľnohospodárska pôda,  vlastníctvo k pozemku, prevod vlastníctva poľnohospodárskej pôdy

Zásadní změna pro pojišťovny v SR s ČR při odškodňovaní nemajetkové újmy pozůstalých obětí z dopravních nehod

Jeden komentár

V souvislosti s probíhajícím soudním konáním na Slovensku byla Evropskému soudnímu dvoru (ESD) v Luxembursku předložena prejudiciální otázka, týkající se výkladu ustanovení zákona o povinném smluvním pojištění. Šlo o to, zda v případě usmrcení osoby při dopravní nehodě je pojišťovna povinna nahrazovat i nemajetkovou újmu pozůstalým oběti z povinného smluvního pojištění viníka nehody.

Došlo k tomu poté, kdy slovenská pojišťovna odmítla poskytnout předmětné plnění pozůstalým oběti proto, že „pojistná smlouva o PSP se podle ní nevztahuje na náhradu újmy podle § 13 Občanského zákoníku, neboť právo na náhradu takové újmy není kryto pojištěním podle slovenského zákona o PSP“.

I navzdory skutečnosti, že ztrátu svého bližního, jakožto člena rodiny, nikdy nenahradí peníze, náhrada snížení lidské důstojnosti člověka do také míry by měla být jednoznačně zaručena vnitrostátní legislativou. Hlavně pokud tento prostor vytváří slovenská zákonná úprava odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Uvedená myšlenka byla už dávno převedena do Směrnic Rady o aproximaci právních předpisů členských států, týkajících se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou motorovými vozidly a kontroly plnění povinnosti pojištění této odpovědnosti č. 72/166/EHS z 24. dubna 1972 (její další změny 84/5/EHS z 30. 12. 1983, 2005/14/ES z 11. 5. 2005 a 90/232/EHS z 14. 5. 1990), která byla pochopitelně stále vylepšovaná a co nejvíce přizpůsobovaná k posílení ochrany obětí dopravních nehod. Ve smyslu výkladu jednotlivých ustanovení směrnic, a hlavně s poukazem na jejich účel, je stanovena záruka ochrany pro jakoukoliv osobu oprávněnou k odškodnění následků nehody způsobené motorovými vozidly, ať už jde o škodu či nemajetkovou újmu, jestliže zásah do osobní integrity člověka může představovat nejen fyzické, ale i psychické trauma.

Proč tedy české pojišťovny nechtějí platit a proč soudy nevědí, zda jsou oprávněny přiznat pozůstalým obětí takovouto nemajetkovou újmu v penězích?

Co se týče Slovenska, chybičkou krásy může být neuspokojivá a sporná všeobecná úprava v slovenském Občanském zákoníku, který pojem nemajetková újma nedefinuje, ale ani blíže nespecifikuje možné případy jejího uplatnění. Ministerstvo spravedlnosti však hovoří o přípravách velké novely Občanského zákoníku, kromě jiného i v tomto směru. Dokončena má být do závěru roku 2014.

Aktuální úprava slovenského Občanského zákoníku, pokud jde o nemajetkové újmy:

Podle § 13 slovenského Občanského zákoníku „fyzická osoba má právo zejména dožadovat se, aby se upustilo od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby se odstranily následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nezdálo postačující zadostiučinění podle odstavce 1 hlavně proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích“.

Dosavadní úprava českého Občanského zákonníku umožnila vyplatit pozůstalých částkou 240.000 Kč, ale od 01.01.2014 nastala změna :

Podle § 2958 českého Občanského zákoníku „při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti“. Podle § 2959 českého Občanského zákoníku „při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti“.

ESD o prejudiciální otázce rozhodl dne 24. října 2013 tak,  že byl vydán rozsudek C-22/12 ve znění, že jednotlivá ustanovení směrnice se mají vykládat v tom smyslu, že povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla má pokrývat i náhradu nemajetkové újmy způsobené blízkým osobám obětí usmrcených při dopravní nehodě, pokud její náhradu na základě odpovědnosti pojištěného za škodu upravuje vnitrostátní právo uplatnitelné ve sporu ve věci samé. A protože odpovědnost pojištěného, která podle vnitrostátního soudu v tomto případě vyplývá z § 2959 Občanského zákoníku, vznikla na základě dopravní nehody a měla občanskoprávní povahu, nic nenasvědčuje, že se na tuto odpovědnost nevztahuje vnitrostátní hmotné právo odpovědnosti za škodu, na které odkazují uvedené směrnice.

Tento judikát uvedl na pravou míru výklad ustanovení zákona o povinném smluvním pojištění a poskytl konečně prostor pro uplatňování takových nároků v podobě nemajetkové újmy, o nichž mělo být už dávno rozhodováno nejen u nás, ale i v ostatních členských státech a vydavané rozsudky ako například v  Německu vyčíslili před několika lety hodnotu života až na 1,2 milionu eur.

A pokud jde o závaznost rozsudku Evropského soudního dvora pro SR a ČR? Ten je závazný ode dne vyhlášení nejen pro soud, který podal prejudiciální otázku, ale i pro soudy, které budou rozhodovat ve stejné věci o opravných prostředcích. Je logické, že pro další takovéto případy rozsudek zavazuje všechny soudy členských států „pro futuro“.

V konečném důsledku, v případě nároku na nemajetkovou újmu pozůstalých oběti dopravní nehody, ji bude možno uplatňovat soudní cestou i navzdory dosavadní slovenské a české úpravě v občanském zákoníku. Její výšku však může schválit pouze soud. Pojišťovna bude povinna uhradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši uvedené v rozsudku soudu, a to z povinného smluvního pojištění viníka nehody. Uvidíme tedy, zda se judikatura slovenských a českých soudů v tomto směru změní, a bude se konečně přihlížet k pozůstalým, kteří ztratili svého blízkého příbuzného, což způsobuje neodstranitelný a trvalý zásah do jejich práva na rodinný život, a nebo raději pojišťovny zvýší pojistné!

Předčasné ukončení leasingu a otázka platnosti plné moci udělené k leasingové smlouvě vedle uplatnění pojistného plnění ze škodné události od pojišťovny

Jeden komentár

S ohledem na závislost právního vztahu zastoupení leasingového pronajímatele leasingovým nájemcem na právním vztahu z leasingové smlouvy, je nutno uzavřít, že odstoupením od leasingové smlouvy leasingovým pronajímatelem došlo i k zániku závazku právního vztahu leasingového nájemce zastupovat vlastníka věci (leasingového pronajímatele) při vyřizování případných pojistných a škodných událostí. Při zániku leasingové smlouvy bylo povinností leasingového pronajímatele, který od smlouvy odstoupil, jednat nadále ve věci pojistné události sám. Z povahy závazku nelze dovodit, že by po zániku leasingové smlouvy byl bývalý leasingový nájemce povinen dále zastupovat vlastníka věci, tedy žalobkyni, jako bývalou leasingovou pronajímatelku.

Krátké shrnutí skutkového stavu:
Leasingová společnost ( žalobkyně ) ukončila leasingovou smlouvu s nájemcem ( žalovaným ) pro nepravidelné splácení a žalovanému předmět leasingu odebrala těsně po tom, jak se stala škodná událost , kterou nájemce nezavinil. Nájemce mezi vznikem škodné události a ukončením leasingové smlouvy stihl nahlásit pojistnou událost pojišťovně a objednat auto na prohlídku . Po ukončení smlouvy však nájemce považoval i ukončení “ plné moci k zastupování při vyřizování případných pojistných a škodných událostí “ a proto už s pojišťovnou dále nekomunikoval . Leasingová společnost zase považovala plnou moc za platné a počítala s tím, že nájemce jako žalovaný dokončí uplatňování pojistného plnění u pojišťovny.
Žalovaný nezaplatil žalobkyni požadovanou částku konečného vyúčtování leasingu a bránil se tím , že žalobkyně v souladu s leasingovou smlouvou nezapočetla ve prospěch žalovaného částku odpovídající pojistný plnění, na které by žalobkyně jako pojištěná měla právo na základě poistné smlouvy.
Prvoinstanční soud i soud druhého stupně ve svých rozhodnutích dávali za pravdu leasingové společnosti , ale Nejvyšší soud ČR tato tvrzení vyvrátil a zrušil jejich rozhodnutí.

 

Dítě v dětském domově neoprávněně dlouho – rozdělení rodiny a stanovení přiměřeného finančního zadostiučinění

Vložiť komentár

Příkladmo lze uvést, že újma poškozeného bude odlišná v situaci, kdy je v režimu ústavní výchovy jeho osobní svoboda omezena striktněji, než když má ústavní výchova režim mírnější. Stejně tak u práva na rodinný život bude toto narušeno jinak u poškozeného, který bude realizovat volnější režim ústavní výchovy v místě bydliště svého rodiče nebo rodičů, se kterými by jinak trávil svůj volný čas a jejichž vzájemné styky nebudou realizací ústavní výchovy výrazně omezeny, a jinak bude narušeno v případě, kdy se ústavní výchova realizuje v místě vzdáleném bydlišti rodičů, které „právo být spolu“ (více k obsahu tohoto práva ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod číslem 31/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) téměř vylučuje.

Krátké shrnutí skutkového stavu:

Na základě stanovení ústavní výchovy a umístění žalobce do dětského domova na nepřiměřeně dlouhou dobu se jeho rodiče dovolávali na Ministerstvo spravedlnosti o náhradu nemajetkové újmy v penězích. Krajský soud v Praze sice, konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce na soudní ochranu a uložil Ministerstvu spravedlnosti nahradit žalobcům náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobců na přiměřené zadostiučinění za újmu utrpěnou jimi tím, že nebyla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu (26 C 124/2010 – 56) zrušena ústavní výchova žalobce, která (podle žalobců) nezákonně trvala nejméně od právní moci uvedeného rozsudku (16. 6. 2008) do jejího ukončení (6. 2. 2009), čímž došlo k narušení práva žalobců „na respektování rodinného života spočívající v dalším pobytu žalobce v dětském domově, díky čemuž došlo k rozdělení rodiny, jejíž členové se nemohli těšit ze své vzájemné společnosti“, a v případě žalobce i k porušení práva na osobní svobodu.

Žalobci podali dovolání i proti rozsudku krajského soudu, stým, že soud se měl zabývat i otázkou, zda mělo dojít k ukončení ústavní výchovy žalobce již dnem, kdy o ní rozhodoval Krajský soud v Praze, tj. dne 27. 5. 2008, a to v návaznosti na zodpovězení otázky, zda je zajištění docházky do učiliště dostatečným důvodem pro trvání ústavní výchovy. Teprve od odpovědi na tuto otázku lze odvíjet formu a popřípadě i výši žalobcům poskytnuté satisfakce. Stejně Nejvyšší soud konstatoval, že se konečné rozhodnutí neobejde bez zodpovězení otázek, v čem konkrétně představovala ústavní výchova v rozhodném období omezení osobní svobody žalobce a v čem konkrétně byli žalobci omezeni v realizaci svého práva na rodinný život oproti tomu, kdyby nad žalobcem ústavní výchova nařízena nebyla. Protože se odvolací soud výše uvedenými otázkami nezabýval, Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Klíčová slova
konstatování porušení práva, stanovení výše přiměřeného  zadostiučinění, způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě, nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, způsob odškodnění nemajetkové újmy, poškozeným utrpěnou újmu považovat za nepatrnou, zadostiučinění poskytnuté v penězích

Súd nie je oprávnený preskúmavať rozhodnutie zamestnávateľa o nadbytočnosti zamestnanca z dôvodu organizačnej zmeny zamestnávateľa

Jeden komentár

O nadbytočnosť zamestnanca ide vtedy, ak zamestnávateľ nemá možnosť zamestnanca ďalej zamestnávať prácami dohodnutými v pracovnej zmluve. Dôvody tejto nemožnosti musia spočívať v tom, že zamestnávateľ ďalej nepotrebuje práce vykonávané zamestnancom, a to buď vôbec, alebo v pôvodnom rozsahu. Uvedený stav môže byť daný vnútornými organizačnými zmenami alebo znížením celkového počtu zamestnancov. Zákon umožňuje zamestnávateľovi, aby reguloval počet svojich zamestnancov a ich kvalifikačné zloženie tak, aby zamestnával len taký počet zamestnancov a v takom kvalifikačnom zložení, ktoré zodpovedá jeho potrebám. V prípade posudzovania dôvodnosti použitia tohto výpovedného dôvodu sa skúma, či organizačná zmena spôsobila nadbytočnosť zamestnanca. O výbere zamestnanca, ktorý je nadbytočný, rozhoduje výlučne zamestnávateľ; súd nie je v zásade oprávnený v tomto smere rozhodnutie zamestnávateľa preskúmavať, nakoľko je povinný skúmať, či sú splnené ostatné podmienky vymedzujúce daný výpovedný dôvod – viď rozsudok.

Krátke zhrnutie skutkového stavu:

V spore o platnosť výpovede z apríla 2011  z dôvodu nadbytočnosti zamestnanca v rámci organizačnej zmeny zamestnávateľa, zamestnávateľ nepreukázal ponukovú povinnosť voči zamestnancovi na iné pracovné miesto pre zamestnanca. V konaní zamestnávateľ  nepreukázal, že došlo k zrušeniu pracovného miesta navrhovateľa, ako ani skutočnosť, že na jeho miesto nebol prijatý žiaden iný zamestnanec, keďže v máji 2011 bola prijatá nová zamestnankyňa do pracovného pomeru, uzavretým na dobu určitú, zaradená na odbor informatiky, pričom jej pracovná náplň bola s pracovnou náplňou navrhovateľa obdobná.

Kľúčové slová
nadbytočnosť zamestnanca, neunesenie dôkazného bremena odporcu, nepreukázanie splnenia zákonných podmienok pre platnosť výpovede, určenie neplatnosti rozviazania pracovného pomeru výpoveďou, zníženie stavu zamestnancov,nesplnenie ponukovej povinnosti zamestnávateľa, neponúknutie inej vhodnej práce zamesnancovi