Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nájemní smlouva o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991 je smlouvou uzavřenou ve smyslu § 397 odst. 1, 2 a násl. o. z. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Podle odvolacího soudu z daného ustanovení není možno dovozovat absolutní smluvní volnost stran ohledně dojednání způsobu užívání nemovitosti s tím, že ujednání o způsobu užívání nemovitosti musí být v souladu s § 85 zákona č. 50/1976 Sb. Zaujal názor, že pokud ujednání o užívání stavby bylo v rozporu s kolaudačním stavem stavby, jednalo se o ujednání nedovolené, a proto od počátku neplatné pro rozpor s ustanovením § 39 o. z. v tehdy platném znění. Odvolací soud ve shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravým účelem, k němuž žalovaní, resp. jejich právní předchůdci přenechali Ing. S. (dříve Č.) své nemovitosti do dočasného užívání, bylo provozování penzionu případně jiného ubytovacího zařízení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 311/2001 a sp. zn. 26 Cdo 2527/2009. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že smlouva současně uživatelce dávala právo k případnému provedení rekonstrukce objektu.

Skutkový stav:

Odvolací soud takto rozhodoval ve věci nárokům žalobkyně Mgr . KM , jako právní nástupkyni původní nájemkyně Ing . L. Č. . , proti žalovaným jako spolumajitelů nemovitostí , když podle tvrzení žaloby původní nájemkyně byla oprávněna k provedení rekonstrukce nemovitosti blíže uvedené v žalobě, jejiž hodnota se v důsledku investic provedení žalobkyní, zvýšila o žalovanou částku. Nájemkyně na základě smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor z roku 1991 zrekonstruovala nemovitost žalovaných a postavila penzion, přičemž nájem měl trvat do roku 2016. Po uplynutí sjednané doby nájmu se nájemkyně zavázala před předměty nemovitosti pronajímatelům Případně jejich právních nástupcům ve stavu , v jakém se bude nacházet , bez nároku na úhradu provedeného zhodnocení , pokud bylo provedeno , případně jiných nákladů , které nájemkyni vznikly. Smlouvou o postoupení pohledávky a o přistoupení k závazku ze dne 7. 6. 1999 vzal odvolací soud za prokázané, že Ing . LS (dříve Č. . ) tedy nájemkyně , postoupila žalobkyni svůj nárok vyplývající z ustanovení § 667 odst. . 1 o . z . , který pramenil z nájemní smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991 , která vlastníků i tak zažalovala o 43 930.000 Kč

V průběhu řízení však soudy přišli na to, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a proto žaloba neměla úspěch ani na jednom soudu.  Proto odvolací soud vyslovil, že ve smyslu § 104 zákona č. 50/1976 Sb. v tehdy platném znění je nutno vycházet z toho, že v době uzavření smlouvy ze dne 13. 11. 1991 se jednalo o stavbu kulturního domu, a tedy o stavbu pro školství a kulturu ve smyslu § 60 a násl. vyhl. č. 83/1976 Sb. v tehdy platném znění a nikoli o stavbu pro dočasné ubytování ve smyslu § 73 a násl. cit. vyhlášky. Dovodil, že předmětný objekt spolu s příslušejícími pozemky byl smlouvou ze dne 13. 11. 1991 přenechán žalovanými Ing. S. (dříve Č.) k užívání, jež bylo v té době rozporné se zákonem, a proto je třeba na tuto smlouvu pohlížet jako na neplatný právní úkon ve smyslu § 39 o. z.

Klíčová slova:
dojednání způsobu užívání nemovitosti, kolaudační stav stavby, právo k případnému provedení rekonstrukce objektu,nedovolené ujednaní, neplatné kolaudační rozhodnutí